Příběhy fotografie

Jáva, kráter Kawah Ijen: jak fotografovat ďáblovo zlato a neudusit se u toho

Každý fotograf má ve svých mapových plánech velké červené puntíky na místech, která musí bezpodmínečně navštívit. Jsou to takové majáky na cestě k pořízení nejlepších fotografií a také určitě výzva ve smyslu: dokážu to také. Jedním z fotograficky extrémně náročných míst fotografovaných všemi slovutnými fotografy je pro mě kráter Kawah Ijen na východní Jávě, na dohled blízko k Bali. A tam vás teď zavedu.

Červený puntík jsem si na něj umístil už někdy v roce 2008, kdy jsem začal organizovat své první Fotoexpedice a od té doby jsem snil. Snil jsem o cestě tam, o tom, jak se drápu na kopec s foťákem na krku, jaké fotky přivezu, viděl jsem desítky dokumentů na National Geographic, četl články a snil o focení tam.

Kawah Ijen: díra do pekla

Kawah Ijen je bývalá – nyní neaktivní – sopka komplexu Ijen a je součástí většího vulkanického pohoří na východě ostrova Jáva. Historie této sopky je poměrně dlouhá. Kawah Ijen byla poprvé popsána evropskými badateli v 18. století, ale místní ji znali pochopitelně již dříve. Síru z tohoto vulkánu začali těžit v polovině 19. století nizozemští kolonisté, kteří ji používali především k výrobě kyseliny sírové. Po druhé světové válce byla těžba síry na Kawah Ijen obnovena a v 60. a 70. letech 20. století dosáhla svého vrcholu. Během této doby se na těžbě podíleli převážně místní obyvatelé, kteří si tam vydělávali na živobytí.

Kawah Ijen kráter Ďáblovo zlato

Když jsem organizoval svou Fotoexpedici do Indonésie, okamžitě se mi ten červený puntík rozsvítil na mapě a bylo mi hned jasné, že kráter Kawah Ijen bude jednou z významných lokalit, kde chci fotografovat reportáž. V noci se vulkán rozzáří modrými plameny od vznícených plynů, které osvětlují bizarní scenérii. Světlo z hořících plamenů osvětluje jednu z nejtěžších lidských činností na naší planetě. Všude je kouř s žlutou páchnoucí mlhou, kolem se mihotají horníci a těží z kráteru ztuhlou síru. 

Je to – pochopitelně – velká atrakce a fotit to sem jezdí turisté z celého světa. 

Kráter plný plynů

Horké plyny s sebou nesou z vulkánu částečky síry a dalších prvků, a po kontaktu s chladnější atmosférou kondenzují, kapalní, tečou a nakonec zchladnou do sírových valounů. Síře se tady říká “ďáblovo zlato”. Doslova a do písmene má pro místní hodnotu zlata za ďábelky těžkou práci, protože těžbou této síry se živí lidé z širokého okolí. Ale tato “cena” je vykoupena neúměrným fyzickým strádáním a těžba síry je vyplacena zdravím a neuvěřitelnou dřinou, kterou si mnozí Evropané a Američané vůbec nedovedou představit.

Kawah Ijen kráter Ďáblovo zlato fotoexpedice

Ďáblovo zlato vykoupeno zdravím

Síra a další nerosty se na povrch dostanou spolu s horkými plyny a horníci si ji odvádí do nejrůznějších rour a barelů, prostě čehokoliv, co dokáže plyn ochladit a donutit zkapalnit a ztuhnout. Potrubím síta teče a na konci kanálů se proměňuje v pevnou žlutou hmotu. Místní dělníci ji pak pomocí železných tyčí odsekávají a tvoří valouny vhodné k transportu. Čím větší valoun, tím vyšší cena. Náklad nabírají do dvou velkých proutěných košů a nosí ven z kráteru. Abyste se ale dostali ze dna kráteru, musíte nejdříve vystoupat po úbočí několik stovek výškových metrů s nelidskou zátěží až stovek kilogramů. Běžně tito muži unesou 80 až 100 kg, a rekordy se pohybují prý kolem 120 kg. Pokud byste ale očekávali svalnaté nadopované nabušené borce, jaké vídáváme v našich posilovnách, šeredně byste se pletli. Jsou útlí, lehcí, obratní a neuvěřitelně rychle kmitají. 

Kawah Ijen kráter Ďáblovo zlato fotoexpedice

Když tam fotíte, moc toho nevidíte, jen slyšíte vzdálené odkašlávání a hlasy, a snažíte se nenadechnout toho svinstva

Horníci někdy kolem půlnoci vyráží na motorkách směrem k vulkánu. Vyvezou se co nejvýše, odkud pak stoupají do výšky 2800 m. n. m. na hranu kráteru. Sestupují dolů do něj, kde teprve začíná jejich úmorná a špatně ohodnocená práce bez jakýchkoliv sociálních nebo léčebných jistot na konci.

Samozřejmě, že jsem chtěl jakýmkoliv způsobem reportážně zachytit tuto lidskou činnost, protože na světě není příliš mnoho podobných míst, které by zaujaly jednak svou náročností ale také škodlivostí. Nadýcháte-li se totiž sirných výparů, což se vám 100% stane, máte pocit, že vaše dýchací cesty a plíce se zevnitř rozežírají kyselinou a polykáte samotné peklo. Snažíte se sice – placebo efektem, který nemá žádný praktický smysl – chránit nějakou rouškou, trikem nebo hadrem, ale je to stejně zbytečné. Nakonec se musíte nadechnout a o to více nasajete toho svinstva. Peklo je proti tomu asi jen procházka růžovou zahradou.

Podstatné je si taky uvědomit, že místní horníci často neváží více jak 65 kg, přesto nesou na svém rameni zátěž kolem 80 kg. Dva koše spojené jedním ráhnem drtí jejich páteř a meziobratlové ploténky. Pochopitelně jsem to musel vyzkoušet také a pokusil se tenhle náklad zvednout. Na to, že slušně plavu, jezdím na kole, provozuji všechny sporty, se mi nepodařilo s oběma koši udělat pořádně ani několik kroků. Podařilo se mi pod to ráhno mezi koše vklínit a vzpřímit jen staticky, na místě.Když jsem chtěl udělat více kroků, dva, tři, zatmělo před očima. Nepodařilo se mi z místa tenhle náklad ani příliš posunout. Představa, že bych tento 80kg náklad měl vynést na hranu kráteru a pak ještě několik kilometrů k nejbližšímu sběrnému místu, kde sýru vykupují a teprve nakládají na nakladače a nákladní auta, byla z říše sci-fi fantazie.

Každý chce fotit Eden na zemi, ale tohle je učiněné peklo

Mlha, štiplavý kouř a vzdálené hlasy horníků

Chopil jsem se raději toho, co umím lépe (snad). Sestupuji brzy ráno z hrany kráteru dolů a hledám uvnitř s fotoaparátem v ruce nejlepší kompozici, hledám nějaké světlo, abych zaznamenal tuhle úmornou práci. Slyším pouze cvakání své závěrky zrcadlovky a z celého kráteru kašlání a vzdálené hlasy, a současně údery kovových tyčí do nově vytvořené pevniny tvořené sírou. Snažím se pokaždé sérii fotek poodstoupit z toho pekla, které vás obklopí, jakmile špatně foukne vítr, a nadechnout se méně otráveného vzduchu a vrátit se zpět na těch 20 až 30 sekund pro nějakých pár fotografií. 

Musím připomenout, že ačkoliv turisté mají na to koupit si masky – alespoň na těch pár minut – horníci tuto možnost nemají. Víc než polovina horníků má problémy s nemocí pharyngitis, což se projevuje pálením zadní části hrdla, a následně prodělávají nejrůznější respirační choroby. 

Kawah Ijen kráter Ďáblovo zlato fotoexpedice

Když má horník dobrý den, vydělá si touto drsnou prací zhruba 10 až 15 amerických dolarů.

Na Kawah Ijen fotografovalo mnoho známých fotografů a dokumentaristů. Mezi nejznámější patří například kanadský fotograf a cestovatel David Lazar, který se specializuje na portréty a dokumentární fotografii a který navštívil Kawah Ijen v roce 2015. Také zde fotografoval Michael Yamashita, který pracoval pro National Geographic a má na svém kontě mnoho ocenění za dokumentární fotografii.

Dalším známým fotografem, který fotografoval Kawah Ijen, je například Nick Brandt, který se specializuje na černobílou krajinářskou fotografii a fotografoval zde v roce 2016. Kromě toho zde fotografovali například také fotografové z agentury Magnum Photos, jako je například Steve McCurry.

Kawah Ijen kráter Ďáblovo zlato fotoexpedice

Doporučení fotografické techniky

Fotografování na vulkánu Kawah Ijen je skutečný challenge, protože prostředí je nepřátelské k fotografovi jako dýchající živé bytosti, ale světelné podmínky jsou naproti tomu excelentní, zajímavé a pestré. Musíte být ovšem zdatní fyzicky, abyste se tam vůbec dostali, musíte perfektně ovládat techniku, protože tam nemáte času nazbyt, také trpělivost a odhad na dobré světlo.

Doporučil bych vám univerzální objektiv třeba zoom 24-70 se světelností f/2.8 nebo něco kratšího, klidně i 14mm objektiv, dostane se s ním alespoň více do děje. Dneska, když se na to dívám zpětně, vzal bych si asi ultraširokáč 14 mm, pak 20 mm a 35 mm se světelností alespoň f/1.8.

Mějte také na paměti, že fotografování ve vulkánu může být velmi prašné a plyny nesoucí minerály nebo jiné prvky se mohou usadit na fotoaparátu nebo objektivu. Proto doporučuji použít ochranné UV filtry na objektiv a chránit fotoaparát před prachem a dalšími nečistotami. Já používám igelitový sáček z hypermarketu a do něj celý fotoaparát zabalím.

Asi mé fotografie znáte, a víte, že rád fotím s bleskem. Takže systémový blesk vám doporučím určitě i také. Zvýrazní barvy, rozsvítí kapénky vody obsažené v mlze nebo páře a projasní obličeje horníků.

Pokud byste někdy měli cestu na Bali přes Jávu, určitě si tam vylezte. Další fotografie na Google najdete tady. Ten zážitek je jedinečný a pro fotografa je to ještě znásobeno fotografiemi, které si odveze.

Kdybyste mě chtěli podpořit, nejsnazší to je tak, že se mnou někam vycestujete fotografovat. Děkuji